Když se blížila návštěva prezidentského páru v Libereckém kraji, věděli jsme, že u toho nemůžeme chybět. Jelikož jsme se doposud horlivě věnovali taškám, pilníkům na nehty a šátkům, volba byla jasná. Vytvoříme dárek pro první dámu, pozveme ji do chráněné dílny, ukážeme, co děláme, jak a proč – a všechno to okolo.
Přečtěte si fascinující příběh o tom, jak v rekordním čase sedmi dnů vznikal v českolipské chráněné dílně jedinečný dar pro první dámu, zdobený tisíci ručně všívanými korálky.
Jenže pak přišlo probuzení v podobě rychle pádícího času vpřed. Sedm dní na návrhy, střih, vychytání detailů a samotnou výrobu. Bylo jasné, že nebudeme spát. Je třeba ještě podotknout, že já jsem od přírody lehce nad věcí, pokud se jedná o náročnost provedení, a nenapadlo mě nic lepšího než ručně vyšít korálkovou kabelku… Ano, ručně, z korálků… A to jsem, prosím pěkně, do té doby nikdy nic takového nedělala. Jsem ale zvyklá vrhat se do projektů v módu „boj o život“, a to dočasně bez strachu z pádu do propasti.
Jasnou volbou byl výsek ze vzoru z období biedermeieru, barvy trikolory, květy, které zaplňují téměř všechny stránky našich muzejních vzorníků, a také jednoduchost – v mém případě velmi preferovaná, aby vše mohlo dopadnout. Nejpříjemnější částí příprav byl samotný nákup korálků. Samozřejmě jsem odešla z obchodu s výbavou na celý rok a účtenkou dlouhou jako staré telefonní Zlaté stránky. Kdo ví, ten ví.
Před samotným vyšíváním bylo třeba připravit základ. Prostudovala jsem internet a inspirovala se nejjednodušším tvarem malé kabelky, který svět vymyslel, a tedy již není třeba jej dále upravovat. Následovala nejlepší noc tohoto roku, kterou jsem prožila v Chráněné dílně Bogi v České Lípě se samotnou majitelkou firmy. Bylo to jako ocitnout se v „továrně na čokoládu“… To, co ta zvenčí nenápadná budova ukrývá v několika podlažích směrem nejen nahoru, ale i pod zem, bylo naprosto ohromující. Běhaly jsme s obrázkem v ruce, mačkaly čudlíky na všem, co tam je, a pod rukama nám vznikla kabelka doslova za běhu – s radostí a nadšením, které sledujeme u dětí hrajících si na pískovišti.
Po návratu domů, s výbavou a plány až do poslední minuty před odevzdáním daru, jsem ochutnala poslední klidný spánek plný snů ze zážitků té noci. Od té doby už není téměř o čem psát… Následoval maraton vyšívání tisíců křišťálových korálků. Jeden po druhém jsem je sázela vedle sebe……..jeden……po…….druhém.
Když jsem konečně dokončila výšivku a celou plochu pokryla korálky, přijel si pro ni kolega. Byla jsem už ale tak unavená, že jsem byla schopná mu ji prostě hodit z devátého patra paneláku. A on tam dole vážně stál a chytil ji do bundy. Dovolím si říct, že ji chytal statečně a vše dobře dopadlo.
Na fotkách mě ale nenajdete. Proč? Protože jsem spala. Prospala jsem celou návštěvu a pak si o ní alespoň nechala vyprávět. Jako vánoční dárek mi pak ale přišel dopis z Hradu s osobním poděkováním, který se mi snad jednoho dne povede zasadit do adekvátního rámečku.
Kolegům děkuji, že mě nechali „ztratit půdu pod nohama“. Domluvili návštěvu první dámy, zajistili veškeré přípravy, zastavili kvůli projektu výrobu a vyřešili všechno to okolo, kam ani nedohlédnu. Jako krásnou tečku pak nechali uvázat kytici odpovídající vzoru na korálkové kabelce.
Kateřina
